Budování unijní obranné politiky nesmí být výmluvou pro pomalé zvyšování národních výdajů na obranu

,

Evropská komise ve středu pod vedením předsedy J. C. Junckera zveřejnila návrhy možností dalšího směřování unijní obranné spolupráce.

  1. Tato snaha míří na známý a urgentní problém, kdy evropské státy doposud nebraly svou obranu skutečně vážně, což je patrné na poměru výdajů na zbrojení – zatímco unijní průměr je 1,34 % HDP, Spojené státy mají 3,3 % HDP. Ke společně schválenému cíli dvou procent se evropské státy posouvají velmi pomalým tempem, přestože se nacházíme v nejhorším bezpečnostním prostředí za poslední čtvrtstoletí.
  1. Dosavadní slabá evropská vůle investovat do své vlastní obrany se projevuje jak v nízkých schopnostech vést rozsáhlejší bojové operace, tak ve velmi malé vůli evropské síly skutečně nasazovat – od nikdy nenasazených battlegroups po neschopnost Evropy ovlivňovat či stabilizovat své sousedství od Libye po Sýrii. Relevantní státní protihráči se evropských vojenských sil povětšinou nemusí obávat, protože je velmi malá pravděpodobnost, že by Evropané skutečně někoho nasadili. Evropská bezpečnost a operace v jejím sousedství tak fakticky závisí na obranném deštníku poskytovaném Spojenými státy.
  1. Primárním evropským zájmem tak je, aby evropské státy začaly výrazně navyšovat své obranné výdaje. Bylo by neprozíravé začít budovat paralelní struktury vedle již fungující a osvědčené infrastruktury NATO, pokud členské státy své závazky stále takto výrazně neplní. Sdílení akvizičních či výzkumných výdajů jistě technicky dává smysl, ale nemělo by se stát výmluvou pro nenavyšování národních rozpočtů.
  1. Junckerem navrhovaný Evropský obranný fond (v rozsahu minimálně 1,5 miliardy eur po roce 2020) by mohl podpořit společné evropské aktivity. Jde o krok dobrým směrem. Klíčové je, aby fungoval podle standardů Aliance a byl plně kompatibilní s aktivitami NATO, tudíž aby šlo o doplněk, nikoliv (byť částečně) konkurenční strukturu. Například přidružování nizozemských či českých jednotek k německému Bundeswehru je vhodnou praxí, která zajistí praktickou interoperabilitu.
  1. Rozhodování o obranné a bezpečnostní politice musí do budoucna zůstat v rukách členských států, jelikož armáda je jedním ze základních stavebních kamenů suverenity státu. Instituce EU v této rovině mohou sehrát roli servisní organizace nebo vhodné platformy, nikoliv autonomního hráče. Již současné vedení Evropské komise, které přehlíží hrozbu agresivního Ruska a jeho subverzních aktivit a podceňuje hrozbu islámského extremismu, je dobrým příkladem toho, proč by bylo naivní klíčová rozhodnutí přesunout na nadnárodní úroveň.

Sečteno a podtrženo: Budování společné obranné politiky EU má smysl, ale nesmí k němu docházet na úkor fungujících struktur NATO, nesmí být výmluvou pro pomalé zvyšování národních výdajů na obranu a musí ho doprovázet politická vůle skutečně nasadit ozbrojené síly za účelem stabilizace našeho sousedství, boje proti teroristickým sítím a regulace masových migračních toků.

 Hokovský

Radko Hokovský, ředitel think-tanku Evropské hodnoty

Janda_foto

 Jakub Janda, zástupce ředitele think-tanku Evropské hodnoty