O metodě

Abychom mohli metody dezinformační kampaně a spřízněné platformy tohoto typu správně identifikovat, je nutné nejprve vyjasnit pojmy, se kterými budeme pracovat. Stovky politiků, novinářů a analytiků užívají pojem „dezinformace“. V rámci politické a odborné komunity nicméně neexistuje jednotně používaná definice a existují tak stovky možných interpretací toho, co si pod „dezinformací“ lze představit.

Ben Nimmo dezinformaci označuje za „informaci, která je záměrně nesprávná“, a dává ji do kontrastu s „misinformací“, kterou popisuje jako „informaci, která je nesprávná omylem.“ Identifikuje tak dva klíčové komponenty dezinformace:

  1. Klamná informace
  2. Záměr uvést někoho v omyl

Don Fallis pracuje se stejným základním konceptem a rozšiřuje jej o popis samotné činnosti dezinformování. Uznává skutečnost, že informace nemusí být klamná přímo a je možné ji šířit mnoha způsoby, například upravenými fotografiemi nebo odposloucháváním. Podle Fallise dezinformujeme pouze a jen, pokud šíříme informaci, a zároveň předvídáme, že příjemce pravděpodobně z jejího obsahu oprávněně vyvodí něco, co je nepravdivé jak podle nás, tak i ve skutečnosti. Pokračuje pak s definicí dezinformace jednoduše jako „informace šířené někým, kdo dezinformuje.

Později na tyto definice navazuje s tím, že „dezinformace je klamná informace, jejíž funkcí je uvést někoho v omyl.“ Kritérium záměru je tak zaměněno za kritérium funkce. Podle této definice může být dezinformace šířena také lidmi, kteří nemají v úmyslu uvést někoho v omyl, ale kteří „z uvádění v omyl systematicky těží.“ To se obvykle vztahuje na autory a šiřitele konspiračních teorií.

Identifikaci šíření dezinformací jakožto činnosti se věnovala také Výzkumná služba Evropského parlamentu, která se soustředila zejména na odpovědnost mluvčího. Podle jednoho z jejich informačních sdělení „ti, kteří hovoří z pozice autority, mají povinnost zajistit:

  • aby každé konstatování skutečnosti, které učiní, bylo ověřeno, a aby byla zajištěna jeho správnost;
  • aby jejich reportování zajistilo vhodnou rovnováhu v užití komentátorů;
  • a aby byla zajištění důvěryhodnosti citovaných zdrojů věnovaná náležitá péče.

Zmíněným oblastem musí být věnována dostatečná pozornost, jinak se mluvčí dopouští dezinformace. „Dostatečná pozornost“ může být flexibilně hodnocena za pomoci prvků, mezi které patří přístupnost správné informace nebo následné opravení misinformace. Tyto povinnosti jsou důležité nejen pro média, ale i pro politiky a osobnosti veřejného života, aby se vyhnuli šíření dezinformací. Jejich zodpovědností je také kontrolovat, zda jsou informace, které sdílejí a citují, dostatečně ověřené.

James Mahon se pojmu „dezinformace“ zcela vyhýbá, vytváří ale jasnou typologii směrů věnujících se definici lhaní. První Mahonova kategorie, tzv. „decepcionisté“, považují pro lhaní za nezbytný záměr uvést někoho v omyl. Nesprávnost informace a záměr uvést v omyl jsou jedinými požadavky „prostých decepcionistů“, zatímco „komplexní decepcionisté“ přidávají nutnost „užívat prostředky narušení důvěry“ a „morální decepcionisté“ také „narušení něčího morálního práva nebo morální provinění vůči někomu.“ Záměr klamat ovšem není nezbytný pro „non-decepcionisty“, kteří buď považují klamnost informace za dostačující („prostí non-decepcionisté“), nebo pro označení za lež vyžadují splnění dalších podmínek („komplexní non-decepcionisté“), jako například ospravedlňování vlastní pravdy. Tyto kategorie pokrývají dezinformace podobně  jako misinformace, jejichž přidaná hodnota pro nás ovšem spočívá zejména v tom, že osvětlují různé formy a jak je možné je vnímat. Podmínky, mezi něž řadíme „morální provinění“ nebo „ospravedlňování vlastní pravdy“, jsou často splňovány zavádějícími komentáři, které se neprezentují jako zprávy samy o sobě, ale jsou založeny na nepravdivých skutečnostech. Často zahrnují bezdůvodné a extrémistické domněnky nebo postoje vůči konkrétním osobám či skupinám osob.

V neposlední řadě se věnují konceptu integrity informace na internetových stránkách. Dle jejich výzkumu „je kompletní informace taková, která precizně přijímá a vysílá signály, správně interpretuje data a záměrně aplikuje poznatky s cílem vyřešit problém.“ Integrita informace může být poté narušena na úrovni integrity dat, což se kvalifikuje jako technická chyba a ústí misinformaci, či na úrovni integrity významu, což se kvalifikuje jako sémantická chyba a může být základem pro dezinformaci. Konečně také na úrovni rozhodování, jež se kvalifikuje jako sociální chyba, jinými slovy „chyba v hodnocení a užití informace.“ Podle autorů je „způsobení chyb ve společenském chování a rozhodování hlavním úkolem a záměrem dezinformace.“ Tento závěr velmi přesně shrnuje, jak mohou množící se média a kvazi-média se zavádějícím a vadným obsahem působit na společnost, pokud jim není věnována adekvátní pozornost akademické, nevládní a politické sféry za účelem jejich úsilí narušit.

S přihlédnutím k tomuto přehledu již vypracovaných teorií dezinformace jsme se rozhodli pracovat s následujícími kritérii pro-kremelské dezinformace:

  • Nepravdivost informace

Obsah článku ve významné míře neodpovídá realitě. Vynechává důležité části kontextu, neposkytuje důvěryhodné zdroje informací nebo například prezentuje extrémní pohled na objektivní skutečnost.

  • Záměr uvést někoho v omyl

Do hlavy šiřitelům dezinformací nikdo nevidí, tudíž jsme se rozhodli využít následující vzorec. Pokud text prokazatelně obsahuje nepravdivou informaci, její šiřitel je na to upozorněn, a jestli se i přesto neuchýlí k opravě, je na místě usoudit, že dezinformace byla záměrná. Lež nelze vnímat jako alternativní názor.

  • Přímý nebo nepřímý cíl textu podpořit politiku Ruské federace

 

Poselstvím daného textu je obvykle sdělit čtenáři, že mainstreamové demokratické instituce západních států jsou špatné, zatímco Ruská federace stojí buď v opozici jako ta správná, případně na stejné úrovni, co do morálnosti vlastního jednání. Není nutná přítomnost reflexe postoje Kremlu. Článek obvykle zapadá do současného kremelského narativu, například, že evropské instituce a jejich představitelé záměrně způsobují migrační krizi a tudíž by měla být zpochybněna jejich legitimita.

Takto definovaná dezinformace byla hlavním kritériem pro zařazení daných webových serverů do následujícího seznamu. Ten byl vytvořen mimo jiné jako jeden z prvních kroků směřujících k důkladnému zkoumání prvků informační války a způsobů, jak se proti dezinformační kampani bránit. Je úkolem akademické i neziskové sféry, aby se této oblasti věnovala, a dokázala tak veřejnosti nabídnout nástroje, pomocí kterých by mohla informační válce odolávat a získávat objektivní a nezaujaté informace.

Tento přehled je čistě indikativní a má sloužit jako vstupní nástroj pro další zkoumání. Nejde o žádný seznam zakázaných zdrojů, cílem naší činnosti v žádném případě není cenzura. Na velmi podobné bázi a s podobnými, i detailnějšími, výstupy funguje slovenský projekt Konspiratori.sk. V tomto přehledu lze nalézt i projekty, které nejsou častě dezinformační, nýbrž lze v jejich obsahu sledovat užití manipulativních technik, což celkově snižuje důvěryhodnost jimi přinášených informací.