Westminsterský model vítěz bere vše nebo Nizozemský model maximální proporcionality hlasů?
Je volební inženýrství skutečně hra s nulovým součtem nebo lze navrhnout takový volební systém, který by splňoval obě podmínky?

Klíčem k zodpovězení na tuto otázku je schopnost volebních systémů spravedlivě rozdělovat hlasy v závislosti na tom, jaké vládní většiny takový systém produkuje. Pokud jsou výsledky vysoce proporční, pravděpodobně dojde k vyšší fragmentaci stranického systému, která obecně ztěžuje utváření stabilních, akceschopných a odpovědných vlád. Dlouho bylo na tento problém nahlíženo jako na hru s nulovým součtem, buď obětuje země proporcionalitu volebních výsledkům stabilní a akceschopné vládě nebo naopak.

Hlavními proměnnými volebních systémů jsou velikost volebních obvodů, uzavírací klauzule a model přepočítávání hlasů na mandáty (formule, kvóta) a to v tomto pořadí důležitosti. Pokud se všechny mandáty rozdělují v jediném velkém volebním obvodě, jediným omezujícím prvkem volebního systému bude uzavírací klauzule a to bez ohledu na to, jaký model přepočítávání hlasů na mandáty zvolíme. Pokud budou volební obvody malé (řekněme 3 mandátové), nemusí ani překročení uzavírací klauzule vést k obdržení mandátu, opět bez ohledu na model přepočtu hlasů na mandáty. Klíč k vyřešení problému se nachází v nalezení bodu, kde proměnné volebního systému (hlavně pak velikost volebního obvodu) maximalizují oba požadavky, nízkou disproporcionalitu i vládní odpovědnost, tedy možnost voliče zúčtovat při volbách politiku vládních stran. Vládní odpovědnost je vyšší, pokud vládu tvoří jedna strana (nebo stálý koaliční blok), než pokud jsou vládní koalice sestavovány za různých výsledků různými stranami. Nejlepším způsobem, jak vládní odpovědnost převést do řeči čísel je vyjádřit jí počtem stran, které tvoří vládní koalici, za předpokladu, že čím nižší je toto číslo, tím vyšší je vládní stabilita.

Od jisté velikosti volebních obvodů se disproporcionalita nijak drasticky nesnižuje, počet stran ve vládě nestoupá. Tímto pomyslným „optimálním místem“ je proporční volební systém s 4 až 10 mandátovými volebními obvody. Je jakýmsi „centrálním bodem“, který zaručuje zároveň maximalizaci nízké disproporcionality i malého počtu stran ve vládě. Pro zaručení dosažení mandátů pro menší strany je vhodné zachovat 2-3 větší volební obvody (20 mandátů), kde je snazší dosáhnout na křeslo, zbylé obvody rozdělit okolo velikosti 5, což zabrání nadbytečné fragmentaci, přitom ale spravedlivě rozděluje hlasy všem velkým stranám.

Přesně to jsou doporučení pro ČR od profesora komparativní politologie z London School of Economics, Simona Hixe. Řešením podle něj není současný vládní návrh, který zvětšuje volební obvody průměrně na 25 mandátů, navrhuje rozdělovat mandáty podle Hagenbach-Bischoffovy kvóty ve 2.sktutiniích, přičemž zbylé mandáty z prvního skrutinia připadnout automaticky vítězné straně (koalici). Takový volební systém může produkovat stabilní vládní většiny při současné podobě stranického systému, může ale vytvářet nestabilní prostředí do budoucna. Ostatní strany se mohou spojit do volební koalice, aby získaly vítězný bonus a poté se opět rozdělit v Poslanecké sněmovně, celková fragmentace stranického systému se tak nijak nesníží, možná naopak (k vítězné koalici se mohou připojit menší strany, které by normálně nepřekročily 5% uzavírací klauzuli). Nemluvě o nebezpečí polarizace stranického systému, kdy může bonus připadnout extrémní straně.

Prof. Simon Hix
European and Comparative Politics, Department of Government
London School of Economics
Držitel akademických cen za nejlepší odborné články z roku 2005, 2007 a 2008 a člen ediční rady British Journal of Political Science a The Journal of Political Science. Autor knih What's Wrong With the European Union and How to Fix It a Democratic Politics in the European Parliament. Přední odborník na volební inženýrství a volební chování, autor návrhu na změnu volebního systému pro volby do Evropského parlamentu a autor výzkumu závislosti změn volebního systému na volební chování. V současnosti pracuje na výzkumu efektu proporčnosti volebního systému na akceschopnost a stabilitu vládních koalic, tedy na podobném problému, který se snaží řešit nový český volební zákon.

Veřejná diskuze se uskutečnila za podpory Konrad Adenauer Stiftung, Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a Subway.