Proč se politici přou o fiskální kompakt?

. Téma: .

Téma evropského fiskálního kompaktu podepsaného pětadvaceti státy EU v březnu 2012 se v českých médiích skloňuje dlouhodobě a v debatě zaznívají argumenty jak pro, tak proti přistoupení Česka k této smlouvě. Po ochladnutí horkých novoročních témat ožívá diskuze o kompaktu na té nejvyšší politické úrovni. 

 Think-tank Evropské hodnoty uspořádal první velkou veřejnou debatu na téma fiskálního kompaktu již v dubnu 2012.

 Tématem se Evropské hodnoty zabývaly dlouhodobě a v prosinci Karel Schwarzenberg v jednom ze série prezidentských rozhovorů pro EH naznačil, že téma fiskálního kompaktu ještě v Nečasově vládě ožije. „Co samotné podepsání může ovlivnit?“ odpověděl tehdy velice diplomaticky Schwarzenberg na otázku o kompaktu. „Celkovou situaci v České republice a v Evropě.“

 V rozhovoru poukázal také na to, že Česká republika navzdory nepodepsání fiskálního kompaktu stanovené mantinely dodržuje, přičemž kdyby se dostala k moci vláda, která by dané mantinely nedodržovala, nebylo by možné nalézt kontrolní mechanismus, který by zabránil jejímu špatnému rozhodování.

Současná vládní roztržka je plná nejasností a je složité se v ní vyznat. TOP 09, s Karlem Schwarzenbergem v čele, si při vyjednáváních o nové koaliční smlouvě klade podmínku, že v ní bude zakomponován i závazek připojení Česka k fiskálnímu kompaktu, jinak dokument nepodepíše.

 Podle TOP 09 je důležité, aby Česká republika vyslala jasný signál, že se hlásí k projektu evropské integrace ve všech jejích aspektech a začala pracovat na nové proevropské image země. Což bude nyní o to snazší, že na Pražském hradě vystřídá eurooptimista Zeman skalního europesimistu Klause. ODS považuje ultimátum o kompaktu za nešťastné, ale o věci se bude nadále jednat.

 Debata bez věcných argumentů

 Problémem české politické debaty o fiskálním kompaktu je nedostatek věcnosti a argumentů, které se nezabývají skutečným jádrem této smlouvy. Pojďme si její hlavní aspekty vysvětlit.

 Fiskální kompakt je mezivládní dohoda o právně vymahatelné striktnější rozpočtové kázni signatářských zemí, v plném znění nese název „Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii. Někteří ekonomové podobnou dohodu navrhovali již při vzniku eura v roce 1999, kdy v sobě eurozóna spojila země s příliš rozdílnými ekonomickými parametry, ale zároveň jí chyběla páka, jak k sobě jednotlivé země navzájem přiblížit. V měnové unii se spolu poté ocitly odpovědné země s vyrovnanými rozpočty jako Německo spolu s těmi problémovějšími, jako je Řecko, aniž by bruselští úředníci měli možnost země k odpovědnosti přivést.

 Toto se ve fiskálním kompaktu mění a z měnové unie se částečně stává i rozpočtová. Podle nového kompaktu roční strukturální deficit jednotlivých zemí nesmí překročit 0,5 % HDP, přičemž země, které mají dluh nízko pod 60 % HDP, mohou mít schodek až 1 %. Toto pravidlo zvané též dluhová brzda bude zavedeno do národních ústav nebo zákonů.

Za předchůdce smlouvy je možné považovat pakt Euro plus, kde některé členské státy přijaly konkrétní politické závazky v oblasti konkurenceschopnosti a fiskální odpovědnosti. Euro plus ale neobsahoval sankční mechanismy, které by zajistily dodržování závazků.

 V případě nedodržování fiskálního kompaktu musí automaticky Evropská komise podat k Evropskému soudnímu dvoru žalobu na členský stát, který bude poté posuzovat implementaci paktu v dané členské zemi a dále bude moci rozhodnout o pokutě až do výše 0,1 % HDP. Tyto prostředky budou převedeny do záchranného fondu ESM (Evropský stabilizační mechanismus). Tímto se dříve politické rozhodnutí o žalobě za překročení podmínek přenáší na technickou úroveň.

 Fiskální kompakt vs. fiskální ústava

 Jediné země, které se k fiskálnímu kompaktu nepřipojily, jsou Velká Británie a Česká republika. Zatímco Británie se běžně ocitá mimo evropský proud, v České republice vyvolalo rozhodnutí o nepřipojení se ke kompaktu kritiku, k níž se připojila i vládní TOP 09 (Karel Schwarzenberg dokonce jeden moment zvažoval i vystoupení z vlády) a vyzvala euroskeptickou ODS, aby se naše země připojila. Jaké jsou tedy nejsilnější, či nevyřčené argumenty vnitrovládní debaty?

 TOP 09 argumentuje nedostatečným evropským směřováním České republiky, která by v izolaci ztratila podíl na nejdůležitějších rozhodováních Unie. Oproti tomu nevyužívá zásadní argument pro fiskální kompakt, v jehož rámci by šlo i o pojistku pro český státní rozpočet proti další vládě, která by pod taktovkou pravděpodobně sociálních demokratů mohla zvyšovat schodek státního rozpočtu.

 Možným vysvětlením pro opomíjení tak zásadního faktoru jsou úvahy Miloslava Kalouska o případné koalici s ČSSD, se kterými si v evropských tématech naopak rozumí. Argumentace pákami proti sociálně-demokratické vládě by mu ale později nejspíše zkomplikovala cestu do nové koalice.

 Pro ODS je nejvyšším důvodem zachování suverenity. Tento důvod využívá i přesto, že fiskální kompakt nezasahuje do složení národního rozpočtu, který by zůstal plně v kompetenci ministerstva financí. Nečas k situaci toto úterý prohlásil: „Osobně považuji za daleko podstatnější, aby vláda prosadila v Parlamentu ČR Ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti (finanční ústavu), která je faktickým naplněním politické proklamace obsažené v evropském projektu fiskálního kompaktu.“

 Problematickým aspektem finanční ústavy je reálnost jejího schválení v Parlamentu, kde by pro ni musela hlasovat levice, která je zásadně proti, a může tak nadále být v rétorice používána jako odůvodnění pro nepřijetí kompaktu, aniž by se situace výrazně změnila. Stejně tak i další argument, tedy že Česká republika kritéria z kompaktu již plní, není uspokojivý vzhledem politickému výhledu na další volební období.

 Podle některých může současná krize vést až k předčasným volbám. Zástupci TOP 09 ale takové cíle odmítají. Každopádně se může jednat o krizi, která významně ovlivní jak naši evropskou politiku, tak atmosféru uprostřed vládní koalice.